annodomini.cz

Děcka všecka,
je to ostuda, že se tu celý rok nic nehýbe. Ale opravdu se děly velké věci. ;)

Přesně před měsícem jsem úspěšně odstátnicovala. Naše malá rodinka fungovala ve speciálním režimu už delší dobu. V červnu jsem po stovkách hodin badatelské a literární práce odevzdala svou bakalářku na téma Politická participace německé národnostní menšiny v ČSR v letech 1918–1938, na kterou jsem náležitě pyšná.

Vlivem několika faktorů jsme začali od postní doby jíst zdravěji a víc se hýbat. Díky tomu jsme z manželské váhy 170 kg úspěšně ukrojili 30 kg. Ta nabitá doba, kdy jsem nad sebou musela mít bič kvůli škole, mě naučila být přísná i v jiných oblastech. Nervozitu a stres jsem začala „léčit“ kvalitními endorfiny z běhu. Bohužel si teď musím dát pauzu, vyfasovala jsem totiž včera krásnou černou ortézu. Povedlo se mi natrhnout si vaz po supinační distorzi kotníku. Způsobil ji seskok z křivé zídky na nerovnou zem. Na ja, s tím se musí počítat, trhala jsem totiž sousedovic švestičky. ;)

Moc si teď užívám vyprázdněnou hlavu, zakázanou nestudijní literaturu, návštěvy, výlety a manuální práce - vaření, uklízení, sbírání brambor... jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží... na příští rok už si dělám zálusk na Sprachdiplom z Goethe-Institutu. :D

Přeju všem radostný barevný podzim!

Letos se nám podařilo vyjet na „opravdickou“ dovolenou. Užili jsme si týden v Jižním Tyrolsku v 1224 m n. m. položené Cortině d'Ampezzo, v samém srdci Dolomit.

Vandrovali jsme po horách, našli jsme pár kešek, tatínek testoval lanovku a klettersteigy a když nebylo krásně, tak jsme si za hezkým počasím zajeli do Benátek.

Jak je vidno z prvních fotek v galerii, cestou tam jsme se zastavili na pár hodin na čumendu v Řezně a zpátky v malebném Brixenu, kde nám bylo strašně líto Karla Havlíčka… ;) Po cestě domů jsme ještě navštívili Yvonne, Markuse a Oskara v Holzkirchen, kteří mají byt s výhledem na Alpy.:)

Koukněte na fotky!

Dieses Jahr ist es uns gelungen einen „richtigen“ Urlaub zu haben. Wir waren eine Woche in Südtirol in der in 1224 m ü. NHN gelegenen Stadt Cortina d'Ampezzo, im Herzen der Dolomiten.

Wir haben gewandert, ein paar Caches gefunden, Vati hat Seilbahnen und Klettersteige getestet und als das Wetter nicht mitmachte, führen wir nach Venedig wo es schön und warm war.:)

Wie man in der Fotogalerie sieht, wir machten einen kurzen Stopp in Regensburg und auf der Zurückfahrt im idyllischen Brixen, wo der tschechische Dichter Karel Havlíček verbannt wurde. Der Arme! ;) Und wir besuchten noch Yvonne, Markus und Oskar in ihrer Wohnung mit Aussicht auf die Alpen in Holzkirchen.

Guckt euch die Fotos an!

Es war einmal eine schöne Polterhochzeit in Leipzig, man kann nur sagen "alles war perfekt". Braut, Bräutigam, viel zerschlagenes Porzellan, großes Feuerwerk, Essen, Trinken…

Genießt die Fotos!

Musím napsat, co už každý účastník vysokoškolských srazů ví, a sice že nejsou tak pestré jako u "základkářů". Často si však o to více rozumějí a případě matfyzáckých srazů to platí dvojnásob. Aby ne, když je to tam nakonec samý bankéř, konzultantka, vědec, programátor… Ale vzešli z nás i právníci, psychosomatoložka a další, na které si už nevzpomenu. A hlavně nás tam bylo plno maminek a tátů, takže matfyz bude mít nějaký ten dorost. :-)

Přestože se nás sešlo nadkritické množství, o matematice si povídal málokdo a kupodivu to tentokrát "skoro jistě" nebylo na škodu. Doufám, že to půjde poznat i na fotkách.

Káťa s Honzou do toho konečně praštili, a tak mohla svatá Markéta na Břevnově letos v květnu hostit velkou svatbu. Přejme jim plno krásných událostí, na které budou rádi společně vzpomínat.

Dost dojemných řečí, teď už se podívejme na tu spoustu svatebních fotek.

Každá svatba je něčím jedinečná, ale tato se o svůj přívlastek zasloužila i originálně a stylově vybraným obdobím, doslova přeplněným sněhem. Jak by ne, když jsou oba sportovci a běžky prý zimě sundávají snad jen v ložnici? :-)

Pro fotky z této svatby je zde historicky poprvé použita prezentace TTG Highslide, která používá speciální režim pro zobrazení na smartphonech a tabletech, navíc jsou zde fotky ve velkém rozlišení 2500 bodů, aby se na ně dalo dívat i za 5 let na monitorech s vyšším rozlišením. Negativum je, že se v prohlížeči Chrome zatím mezi fotkami na chvíli objevuje bílá stránka; Firefox a Internet Explorer fungují dobře.

Nemůžeme se nepochlubit dalším velkým úspěchem – zlatou medailí v šifrovací soutěži, kterou v dubnu pořádala spolu s promítáním fotek z Austrálie Markét Galatů a její kamarádky.

Při startu na Hradčanech jsme nevědomky složili opravdový drýmtým (Martin, Janča, Natálka a my dva). Každý přidal kus svých dovedností a šikovnosti. Po dosti zdlouhavém rozjezdu jsme nakonec byli v cíli jako jediní bez nápovědy a s hodinovým předstihem před dalšími.

Pár fotek z této akce najdete zde.

Od banky není daleko k Blance, proto vám dnes napíšeme rovnou o dvou: na Vysočině, nedaleko D1, je Křižanov, v tom Křižanově kostel, a v tom kostele se onoho památného velmi mrazivého prosincového dne na dopolední nedělní mši rozhodla mamka Blanka pokřtít dceru Blanku, teda ona nebyla sama, byl tam taky taťka Kuba a široké příbuzenstvo a plný kostel ostatních farníků a po mši se všichni vydali přes sněhové závěje domů na oběd a u našich dvou Blanek se ještě dlouho jedlo, hrálo, povídalo, a pak příbuzenstvo ponasedalo do aut a vyjelo po dálnicích do svých domovů a doma zůstal Kuba s novou Fabií a dvěma Blankami a bylo jim určitě moc dobře.

Určitě to poznáte i z fotek z onoho dne.

Letošní dovolená byla úplně podle našeho gusta – podzimní, voňavá, poznávací, rodinná, koštovací a trošku pracovní.

Strávili jsme ji na rodinném vinohradě Arocker v dolnorakouském Maissau, kde nás Radka, má sestřenice, a její manžel Reinhard zasvěcovali do tajů vína.

Poznali jsme úplně jiný kraj – kraj teplý a úrodný, plný vinohradů a vinných sklípků. Četli jsme hrozny (Weinlese), zažili jsme Heurigen, jezdili jsme na výlety, strávili jsme den ve Vídni a navštívili interaktivní muzea Loisium a Amethyst Welt.

Hodně zábavy jsme si užili s malou Kathy. No, však to všechno uvidíte ve fotoalbu z naší ozdravné dovolené.

Ještě jednou velké díky našim hostitelům! Až nám dojdou zásoby, tak zase přijedeme natankovat!

Der heuriger Urlaub war ganz nach unserem Geschmack – herbstlich, duftend, voll von Sehenswürdigkeiten, familiär, mit ein bisschen Arbeit und Kostproben.

Wir haben in auf dem Weinhof Arocker im niederösterreichischem Maissau verbracht, wo uns meine Cousine Radka und ihr Ehemann Reinhard in das Geheimnis des Weines einwei(n)hten.

Wir haben eine ganz andere Region kennen gelernt – eine warme und fruchtbare Region, voll von Weinbergen und Weinkellern, wir haben Wein gelesen (Weinlese), Heurigen erlebt, Ausflüge gemacht, einen Tag in Wien verbracht und besuchten interaktive Museen wie Loisium und Amethyst Welt.

Viel Spaß erlebten wir mit der kleinen Kathy. Na, ihr wir es doch alles in unserem Fotoalbum aus unserem Erholungsurlaub sehen.

Noch einmal großen Dank unseren Gastgebern! Wenn uns die Vorrate ausgehen, dann kommen wir wieder zum auftanken!

O dva dny prodloužený víkend si žádal nějakou větší akci... a tak jsme se v sobotu ráno vydali na přechod Jeseníků. Nemohli jsme začít jinde než v Jeseníku... šupky dupky do Adolfovic a hurá po zelené užít si stoupák velice krásným údolím Šumného potoka, ve kterém jsme se probojovávali křovím a korytem potoka, protože povodeň sebrala část turistické stezky.

Nahoře a ještě víc nahoře nás čekal medvídek na Medvědím vrchu. Nevede tam turistická značka, takže to bylo lesní cestou necestou... odměna byla víc než sladká. Výhled jako malina a naše 200. keška (viz foto Orlík).

A to už se začínalo stmívat a my jsme našli svůj plánovaný nocleh, skalní městečko, u kterého tábořili nějací mlaďoši posilnění alkoholem. Byl to trošku adroš, když nám před usnutím nad hlavami stáli a hulákali „Péépooo, kde jsiii“, ale skalní převis nás ukryl tak dokonale, že jsme měli klid.

Ráno jsme seběhli k Rabenštejnu, který jsme nejen obdivovali, ale i prohledávali ... no joo... kačeři, ti si nedají pokoj, hlavně na výšlapu. Sem se určitě ještě vrátíme... zřícenin je tu hromada.

A protože byla neděle, utíkali jsme do Vrbna pod Pradědem na mši. Kostel mě šokoval! No dobře, zase jsem byla nějaká malátná... ale výzdoba byla stejná, až na nějaké proporční rozdíly, jako ve skorošickém kostele... asi se dřív jezdilo podle šablon.

Pak jsme se luxusním autobusem svezli do Karlovy Studánky a obdivovali nejen rezavou vodu, ale i kapličku zasvěcenou sv. Hubertu.

Putovali jsme dál a dál. Přes Morgenland do Malé Morávky, kde jsme, protože už nejsme nejmladší, přespali v malém penziónu. Den předtím bylo spaní venku docela nepříjemné – nějaké muchničky nás kousaly a zalézaly nám do spacáku.

Brzy ráno jsme vyrazili Velkou kotlinou na hřeben Jeseníků. Bylo pondělí a měli jsme opravdu krásnou hřebenovku... sice pršelo a výhledy moc nebyly, ale mělo to svou atmosféru, a jak bylo dobře, když se vyčasilo!

Večer jsme s bolavýma nohama v lesíku u Skřítku hodně dlouho hledali místo, kde by nás neotravovali komáři. Komáři to byli velmi odolní, repelent na ně nefungoval ani trošičku. Naše lesní lože s námi nakonec sdíleli ty hladové jehličky i jiný hmyz.:/

Otrávení, nevyspalí, mokří a bolaví jsme za svítání vyrazili do Klepáčova, kde jsme posnídali u věhlasného dřevěného kostelíka…což zvedlo náladu. A pak už hurá domů do vany a věci hup sušit a do pračky.

Už jako zkušení mazáci jsme se po několikaleté pauze letos v létě opět vypravili koncertovat na největší rytířský festival na světě – do Kaltenbergu. Očekávání byla jasná – uvidíme francouzské kaskadéry na koních, uslyšíme (i kdybychom nechtěli) "gotickou" metalovou kapelu Corvus Corax, budeme obdivovat německé a francouzské akrobaty a kejklíře, budeme obcházet povětšinou české stánky s rukodělnými výrobky, obdivovat obra Antona, ohrnovat nos nad bavorskými trubači, budeme koncertovat bez ohledu na vedro nebo déšť, v noci si konečně popovídáme se slovenskými tanečníky ze Saltarella a snad i s Manfredem, co chodí celý den bez ohledu na počasí ve 40kg železné zbroji a s ostatními rytíři zavírá a veřejně trestá (kolomazí a peřím) vytipované "problémové" návštěvníky. A v noci nás pak zase možná několikrát probudí opilí čeští šermíři hlasy i slovníkem vpravdě středověkými.

A nakonec se to tak přibližně opravdu i seběhlo, akorát Manfred už letos nebyl ve zbroji, ale stejně jako 100.000 dalších letošních návštěvníků si koupil lístek za 30 eur, čeští šermíři spali jinde a byli více zamlklí a místo dřívějšího velkého plátěného stanu, ve kterém jsme byli ubytovaní, vyrostla luxusnější dřevěná stodola. Pěkné to bylo, i když už ne stejné jako před 10 lety, kdy jsme tam zavítali poprvé…

A teď ještě nezbytná fotogalerie.

Letošní pouť v naší vesnici se vydařila. Počasí se snažilo, kapela hrála výborně, hosté se sjížděli z celého okolí, nové hasičské auto bylo trvale obydleno dětmi, kolotoče točily o sto šest a sobotní vyvrcholení zařídil ohňostroj. A přesto, že pití teklo proudem, dorazilo následující den na poutní mši nebývalé množství lidí. Schválně, jestli si i ti ostatní vzpomněli, jak souvisí jejich případná kocovina se svatými Petrem a Pavlem. :-)

A teď už jste jistě zvědaví na nějaké ty fotky.

Tak se nám 8. 5. tak pěkně a jemně rozpršelo, že se Karolína s Vaškem rozhodli, že buď teď anebo nikdy, a společně do toho ve Zlatých praštili.

Určitě vás zajímá, kolik v důsledku toho bylo zraněných, nezvěstných a podobně. :-) To vše zjistíte ve fotogalerii, kterou s jejich svolením zveřejňuji. Ať vám rostou, Václavky! ;-)

…romantickou pohádku na motivy lidově tradovaných příběhů s dobrým koncem:

www.vimeo.com/12370750

Und wenn sie nicht gestorben sind, dann leben sie noch heute.

Už je to 20 let, co byl na Jesenicku obnoven skauting. Nezbytná proto byla patřičná oslava s výstavou skautských šátků, barmanským show, soutěží v balení spacáků, promítáním archivních fotografií, prohlížením oddílových kronik a povídáním, kde jsme kdo skončil.

Fotogalerii ze setkání najdete zde.

Díky časovému zpoždění mohu rovnou napsat, že 20. výročí Sametové revoluce nepřineslo žádnou větší viditelnou změnu do naší politiky. Ale stejně člověka potěší i překvapí, když zjistí, že existuje mnoho lidí, kterým osud našeho státu není lhostejný. Politici a celebrity se tísnili na koncertě na Národní třídě, zatímco pod sochou sv. Václava se shromáždili lidé přemýšlivý. A nutno říct, že kromě Václava Havla tam už moc známých politiků nebylo.

Rád bych všem doporučil aspoň několik dílů pořadu Příběhy 20. století, kde jsou vyprávěny zajímavé osudy lidí, kteří prošli 2. světovou válkou a poté často trpěli i za komunismu.

Vydat se ráno prvního listopadu na lov podzimních fotek se ukázalo jako velice dobrý nápad. V noci už mrzlo, a tak nás čekala neustávající sprcha žlutého listí. Prsty zebaly, ale očím se z toho barevného ráje vůbec nechtělo. Zámecká alej nad Javorníkem byla ještě fotogeničtější než před měsícem, kdy se pod javory schovávali novomanželé Veronika s Pavlem. Lituji jen, že jsem si nemohl vzít pořádný stativ a fotky s teleobjektivem proto nemohl více přiclonit. Ale nakonec je to možná dobře, nízká hloubka ostrosti fotkám dodala své typickou tajemnost.

Říkáte si, že je to na mě příliš romantický článek? Nebojte, přijde vystřízlivění. Po vystoupení z auta, abych s fotobatohem na zádech udělal ještě několik snímků zámeckého parku, se ozvala velice škaredá kovová rána. Na asfaltce se kolébal můj teleobjektiv. Oprava mě stála 9.500 Kč. Od té doby na fotobatohu téměř úzkostlivě kontroluji, zda mám zapnuty všechny zipy.

Na památku svého zničeného objektivu přidávám jednu z posledních fotek jím pořízených. Ty ostatní už budou přes polovinu nových čoček a s novým ostřícím členem.

Přátelé, kamarádi, tato novelka dopadla dobře (ne jako ta Kellerova). Sali a Verunka se 3. října vzali v kostele sv. Martina ve Skorošicích, a pak to bujaře oslavili v Račáku.

Na tomto odkazu se můžete podívat, jestli jim to sušíí.

Ještě nevychladlá fotogalerie z biřmování se nachází na annodomini.cz/birmovani2009. Účastníkům pošlu na přání fotky v původní velikosti. Případné komentáře umisťujte pod tento článek.

Mnozí z vás si oprávněně stěžují, že se tady dlouho nic neděje. To víte, po svatbě toho času moc nezbývá. Dnes nad ránem jsem proto konečně přidal další fotky a ve zpracování jsem se posunul k říjnu 2009.

První fotky pochází z našeho zářijového cyklovýletu z Děčína přes Sněžník, Labské pískovce, Ústí nad Labem až na vinobraní v Žernosekách u Litoměřic. K tomu jsem přidal několik fotek z Prahy a hlavně malou ochutnávku rychlebského podzimu.

Tentokrát se hlásíme poměrně brzy po návratu z rychlebska, které před pár dny zasáhly dosud nejničivější povodně. Po páteční večerní modlitbě Taizé v Jeseníku se strhla bouře, kterou jsme v bezpečí přečkali na místní faře. Poté jsme se vydali do Nýznerova, protože dál se již nedalo dostat. V Nýznerově jsme pak až do 4 hodin do rána pomáhali krotit místní potůček u Hadwigerů.

Fotogalerie z průběhu povodní v Nýznerově

V neděli jsme pak přejeli do Bernartic, kde zkáza překonala naše očekávání. Většina mostů byla stržena, z lávek snad neobstála jediná. Záchranné práce byly v plném proudu, právě doráželi dobrovolníci z ADRA, vyklízely se vytopené byty a odváželo bahno. Už raději nebudu psát, podívejte se na druhou fotogalerii.

Následky povodní v Bernarticích

Pro všechny, kteří dychtivě čekají na fotky ze svatby Franty a Zuzky, ať už na ní byli nebo nebyli, přidávám tento odkaz:

http://annodomini.cz/svatba_nedvedovi/

Byl to moc krásný den. Díky rodině a kamarádům, kteří na tom hodně makali, se všecko hezky povedlo. Varhany hrály, sbor nebesky zpíval, tisícovka byla vcajku a překrásná (aj s řidičem), stodola byla naparáděná a oběd byl výbornýý!! Výčet by mohl být několikastránkový. Moc za všecko děkujeme!

Všecko to ale rychle uteklo aj s hosty. Proto ještě chceme připomenout některé kuriozity našeho vztahu, na které na svatbě nezbyl čas.

Než se Dominik stal mým manželem, byl jen synovec bratrance manželky nevlastního bratra mého strýce. A později se díky fotografiím zjistilo, že byl dokonce na mých křtinách. Naše první setkání. Jak symbolické. ;)

Svatební veselí pomalu doznívalo ještě v neděli v kruhu rodinném a došlo i na zpívané a tančené překvapení pro ženicha.

Teď už se jen můžeme těšit na Martinovy fotky.

Už léta jsem měl v hlavě plán, jak na apríla v bance co nejvíce lidem zasáhnu do jejich až příliš konzervativního života. Ale jako by tomu temné síly bránily, apríl vyšel dvakrát po sobě na víkend, až jsem se svých nápadů loni vzdal. Na letos jsem si už dokonce apríl poznamenal do kalendáře, ale nezbyl mi čas. Ráno jsem sice přilepil na pánské záchody ceduli "Použijte prosím záchody ve 3. patře" a skutečně prý několik kolegů šlapalo o patro výš, ale měl jsem se připravit lépe.

Když jsem totiž 1. dubna přišel ke svému pracovnímu stolu, čekalo mě několik překvapení. Nejprve jsem zjistil, že mám asi jiné heslo pro přihlášení, než jsem si doteď myslel. O.K., řekl jsem si po ránu, teď už si to snad budu pamatovat správně. Následovalo však další zjištění. nefungovala myš. Kabel byl v pořádku, tlačítka něco dělala, dioda dole také svítila, ale kurzor se nehýbal. Začínám tušit příčinu: Leoš. Po zevrubné kontrole nacházím důvod. Malý vystřižený kousek průsvitné izolepy na optickém senzoru, laikem nepostřehnutelný. Soupeř nebude snadný… To už si všímám, že mám na klávesnici prohozená numerická tlačítka. Takže heslo jsem si pamatoval správně! Chvíli (během níž stihnu několik překlepů) trvá, než zjistím, že je tlačítka jednoduché vypáčit a prohodit zpět. Pořád však zůstává ještě jeden problém: nejede mi telefon. Nejsem sám, Honzovi pro změnu nefunguje sluchátko, navíc na jeho spodní straně nachází pečlivě nachystanou vrstvu indulony. Pouze Radovi se dnes nic nestalo, což je podezřelé. Rado však jakoukoliv kolaboraci popírá. Po chvíli ověřování kabelů a přepojování zásuvek přece jen odhaluji i tuto příčinu. Opět známá izolepa, tentokrát přelepené kontakty koncovky přívodního kabelu v telefonu. Honzův problém je tedy vyřešen také. Leoši, těš se!

Vymýšlíme odvetu. Preventivně mu nejdřív nasypeme do zbytku kávy na stole sůl. Trik nevychází, všímá si krystalků. Horečně listuji svým fotoarchivem. Tady je to! Tisknu 2 portrétní fotky, na kterých se Leoš s expresivním výrazem dívá směrem dolů, a vylepuji je nad pisoáry na záchodě pro naše patro. Pomsta je dokonána.

A protože jsme zjistili, že Rado celému Leošovu aprílu ráno přihlížel a zapíral, čeká ho zajisté příští rok pomsta také. Dobře si ho zatím na titulní fotce prohlédněte.

Kdo, já? Nebo my? Hej, tak náma právě hýbe oprava varhan v kostele ve Skorošicích. Jsou velké, jsou namakané, ale rozladěné, mají zanesené píšťaly a začal je napadat červotoč, ten malý prevít. A taková mlsná potvůrka může nadělat škod, si nemyslete. Prostě jsou tak akorát zralé na varhanáře Honzu. :D

Tak se vám můžeme pochlubit, že se všecko rozjelo. Je to sice cesta klikatá až křivolaká, ale jestli se zapojí farníci, schrastí se potřebné „jmění“ a všecko klapne, tak se nejen skorošičtí farníci můžou začít těšit na Bílou sobotu! A to ještě víc než normálně.:)

Opatrujte se! A dávejte si bacha na srdíčko!

Na začátku srpna jsme se v počtu, který je v odborných publikacích nazýván „takakorát“, vydali na puťák přes Polsko na naši nejvyšší horu Sněžku (Schneekoppe). V Bílé Vodě jsme se nechali od o. Josefa posilnit soukromou malou mší a taky jsme zdráhavě přijali unitní oplatky, které se později staly naší poslední záchranou.

Vandr to byl dosti povedený. Každý se nějak realizoval. Dominik nás cepoval. Štěpa šel fklidu s rukama v kapsách. Kája zase s prstem v nose. Pavel s Veronikou byli našimi vlajkonoši. Domes chtěl, abychom se o něj báli a lozil na každý kameň. A já jsem nastínila jako pravá germanistka putujícím historii pruského Slezska.

Tak se podívejte! Takové annodomini.cz/softshell_putak_2008 krásné fotky z toho vznikly!!!

Ich muss auch etwas Längeres auf Deutsch schreiben, weil sonnst meine Familie und Freunde, die nicht Tschechisch können, ein bisschen vernachlässigt werden.

Diese Web-Seite haben wir schon vor zwei Jahren mit Dominik, meinem Verlobten, gegründet. Weil wir beide jetzt in Prag studieren und arbeiten, sind wir fast 300 km von unserer Heimat, unseren Familien und Freunden entfernt. Darum sehen und hören wir uns nicht so oft.

Deshalb wollten wir etwas näher sein, allen zeigen was wir so in der Freizeit machen, wie gut es uns geht und hier auch einen öffentlichen Platz für Klatsch und Tratsch schaffen.

Es wurde der Nagel auf dem Kopf getroffen, weil Dominik ein eifriger Fotograf ist und auch sehr schöne Fotos macht, kommen viele Menschen nur um sich neue Fotos anzuschauen und schreiben uns dann bei dieser Gelegenheit ihre Neuigkeiten.

Und warum Annodomini.cz? Weil unsere Namen sehr dem lateinischem Anno Domini ähneln, das „im Jahre des Herrn“ bedeutet. :)

Ich freue mich schon auf Eure Beiträge… habt keine Angst uns eine Nachricht zuschreiben!

Liebe Grüße aus dem vernebelten Prag

Štindlíků je ode dneška o jednoho víc. Na svět se prodrala Julinka. Časem určitě přibudou informace o její hmotnosti, váze a tíze. ;)

Gratulujem a přejem hodně zdraví Julince a mamince Barunce!

V nejbližších dnech by se měl na svět prodrat malý Štindlík. Co myslíte, bude to kluk, nebo holka?

A kdypak se asi narodí?

K této anketě mě inspiroval Martin Nýznar*, který v pátek na Taizé povídal, že prý se chtějí s manželkou Kačkou vsadit… kdy a co to bude! ;o)

Ženáči se asi nudí. :)

Jdem do toho?

*Říká Nýznerovu Rýznarov a toto je odplata. ;)

Děje se toho kolem nás tolikero, že ani malý homo niesnerovis, který je veskrze psavý, to nějak nestíhá zachytit. Zde nabízím malý pokus:

Jelikož začínám na Uni až šestého října a formality mám v hlavním městě vyřízené, trávím tento týden v teple domova… v pohádkové přírodě své rodné osady. Celé údolí je zbarveno. Listí stromů už je barvy žluté, červené a žlutočervené. Sluníčko na ně svítí docela medově a já se celá rozplývám nad tak velkým množstvím krásy… jen kdyby začal víc foukat vítr, hned bych oprášila našeho velkého červeného draka a šla si ho na louku nad kapličkou pouštět. Potok aj potůček horlivě buble a hučí, prý tu totiž čtrnáct dní pršelo (v Čechách bylo nepršavo, tak mě to krapec překvapuje). Při procházkách se psama a Veronikou plánujeme všelijaké vylomeniny… chcem se vplížit do sadu krást hrušky, umýt stejšna… však se uvidí, kolik toho nakonec stihnem.

Před týdnem jsme s Domi byli na koncertě Coldplay. Byl to opravdu mazec zážitek. Masa lidí udělala drsný kotel, strhující atmoška, efekty promakané do každičkého detailu a hlavně se nám kluci v čele s Chrisem Martinem pěkně předvedli… borečci. Dokonce mě motivovali k většímu studijnímu nasazení v angličtině. :o) Tak to už se pak takový koncík aj vyplatí, co říkáte?

K té velké drbárně, která se rozmohla ve vzkazovníků, se moc nemohu vyjadřovat. Drb je informace málo podložená. Člověk, kterého se týká, je většinou nasupen, že ho tady řešíme, zveřejňujeme a komolíme info o něm získané z mnoha ruk. Jenže kdyby jich nebylo? Co by se pak dělo? O čem by se hovořilo? To by se spíše nehovořilo… hovořili bychom-li jen o věcech podložených, známých a povolených… a moc nového bychom se taky nedozvěděli… jeden drb přináší další drb a ten zas další. A většinou je drb vlastně pravda… na počátku informační šum a po ověření informace získáme opravdovou plnohodnotnou pravdu. Proto chci touhle cestou poděkovat své skorošvagrové Káje za opravdu kvalitní informační šum na těchto stránkách! Díky!

Nehodlám dále zatěžovat vaše očka, tak se loučím. Těšte se na velké překvapení, které pro část z Vás chystáme!!!

S přáním krásného a pomalu padajícího listí Vám mávám pááápáááá. :o)

Po více než týdnu úprav jsou fotky ze svatby Zuzky a Ondry Hanulíkových připraveny. S jejich souhlasem jsem výběr 175 z nich umístil na annodomini.cz/svatba_zoh.

Fotky se dají tlačítky dole zvětšit a automaticky přehrát jako prezentace, pro jejich zobrazení potřebujete mít pouze nainstalovaný Adobe Flash Player a nepříliš pomalé připojení.

Dnes přibyly fotky z Vánoc, některé se líbí dokonce i mně. ;-) Díky řazení podle data je dnes najdete na 2.-3. stránce fotoblogu (pevný odkaz bohužel neexistuje).

Copyright ve fotkách jsem začal používat po přečtení nepříjemné zkušenosti (článek pod fotkou) Petra Václavka z Vidnavy. Zatím jsem své fotky objevil jen v regionálních vyhledávačích obrázků a na jistém nejmenovaném blogu pojednávajícím o bezpečnosti práce se psy, ;-) ale raději dřív, než bude pozdě.

O zpoždění vlaků ČD víme všichni své. Včera se zase vyznamenaly, když poslední vlak do Prahy nechaly zpozdit o 70 minut tak šikovně, že lidem ujela poslední metra.

Chytli jsme s Anni poslední tramvaj, takže jsem ji na kolej doprovázel pouze s pomocí mobilu, abych se sám dostal domů v rozumný čas. Když jsem však potom stál v 1.00 před svým panelákem s vybaleným batohem a bez klíčů, už jsem se jen smál. Kde jsou, kdepak jsou… Nejspíš ještě od pátku u mě v kanceláři na Václaváku.

Taxíkem za 150 Kč se dopravuji před Švehlovu kolej a hodná paní vrátná mě pouští dál. Takže jsem nakonec mohl strávit noc blízko nejkrásnější a…prostě nejlepší holky na světě. :-)

Karlíš je talentem roku v Holomóckém kraju. Hraje už pár let na klavír, a tak porotě zahrála, co tak normálně smaží na klaviatuře.. inu a bylo z toho první místo… kongratulejšn Kájí!

V Praze to žije. 5. května jsme se s Dominikem vydali na veletrh knih. Dostala jsem od Bětky lístky…takže to bylo zadarmo. Bylo to dost pěkný.. já si užila předčítání Jacoba Heina a pohled na překladatele Tomáše Kafku. A Domi křest Hochů od Bobří řeky jako komiksu.. :o) Viděla jsem zblízka Wilbura Smitha… a dokonce jsme si pěkně usmlouvali cenu dvou zajímavých knih. No jo, ten obchodník měl prý židovské předky..

Pak jsme zašli na obří kolo a horskou dráhu.. hmm, kdo zná pražský lunapark, ví, že to byl opravdu zážitek – rezavé trubky, uvolněné šroubky…

A pak jsme zašli na zápas Sparty ze Slováckem…lístky jsme dostali v restauraci Coloseum… to bylo něco.. fandila jsem samozřejmě Slovááckůů, ale většinu času jsem věnovala pozorováním sparťanských fanoušku a přemýšlením nad tím, jak fotbal ovlivňuje morální chování a myšlení člověka – a zjistila jsem, že to jsou gumy. ;)

9. května za mnou přijela Ichulka. Zašly jsme na výstavu „respekt k porodu“, ukázala jsem jí Krišňáky a jejich jídla a taky se mnou byla na přednášce Filosofie náboženství. A hlavně jsme si pěkně pokecaly a prodrbaly všechny známé i neznáme :)))

Pavlínka má od minulého víkendu výstavu svých šperků v Javorníku v kulturním domě.

Céčáci měli poslední zvonění.. a začal jim pěkně svaťák :)

A já trpím studentským syndromem.. ale to až někdy příště…

Moji milí a předrazí :) Chci vás velmi slavnostně pozvat na oslavu svých narozek, která se bude konat 28. 4. 2007 v Heimatscheune u naší kapličky.

Něco málo k prográmku:

• 16:00 nácvik písní ke mši v kapličce
• 17:00 slavnostní mše, kterou necelebruje nikdo jiný než otec Ivan
• 19:00 oficiální přivítání hostů se zahajovací fanfárou ala Anča
• 19:30 koštování vynikajícího jablečného vína ze sklepů los Vojtos-Nikos Dobros Pitivos, jabkařská oblast Niesnersberg
• 20:30 ukončení slavení .. večerníček :)
• 20:45 opětovné zahájení oslav
• 21:00 volná zábava, masíčko... a ůbec prostě už to snad bude rozjetý ;o)

Pro přespolňáky je zajištěno luxusní ubytování (spacák s sebou). ;)

Ty, kdo získali do vínku i nějaký ten hudební kumšt, vroucně prosím o předvedení svého umu.

Na vás všecky, hajdaláky i moc slušné slušňáky, se festovně těším!

Vaša Andulica

P.S. Tady je trailer – ten kratší, jelikož ten mazanější symbiotický byl moc veliký.

Tak mi přepadli spolubydlícího. Před půlnocí na Zelený čtvrtek u našeho paneláku, kde je jindy tak krásný klid. Praštili ho zezadu do hlavy teleskopickým obuškem, 8 cm rána, krve jak z prasete, ale ustál to a začal křičet, takže ho nechali. Dnes už je docela o.k.

Prý se tu noc v nemocnici sešli tři oběti těch samých autorů. :-) Násilníkům se podařilo okrást pouze jednoho a policie je brzy oba dopadla. Jeden z nich bydlí nedaleko. Vytipováváli si dobře oblečené lidi… Teď jsem docela rád, že chodím aspoň s tím batůžkem, takže vypadám spíš jako student vracející se ze zkoušky než bankovní úředník. :-)

Konečně jsem se odhodlala zveřejnit zde tu obrovskou zprávu... ten mega drb. :o)

Ale nenapíšu ho jen tak.. to teda ne.. tak lacině své drby nerozklepu... tak hluboko jsem ještě neklesla...

Takžeee hádanka pro všechny – co má kdo nového na této fotce?!? ;o)

Dívejte se pozorně!!! Aby vám ten malý detail neutekl!!

(Nápověda: Barča)

Jestli se zajímáte o sudoku a připadá vám, že i těžké verze lze použitím 3-4 jednoduchých algoritmů do hodiny vyřešit, mám pro vás tip na speciální stránky. Až na nich jsem zjistil, že algoritmů řešení je více než 30 a ona "těžká" sudoku vyskytující se v tisku spadají do kategorie lehkých.

Na zmíněných stránkách si do tabulky vyplníte vlastní zadání sudoku, a pak se krok po kroku můžete nechat dovést k řešení. Ovšem na "novinovém" Sudoku si žádné speciální strategie nevyzkoušíte, vystačíte s jednoduchými. Pokud budete chtít zkusit pokročilé metody, jako jsou X-Wing, medúza, X-cykly, XY-řetězce, skoro uzamčené množiny nebo Rozkvět smrti (a mnoho dalších), můžete si sudoku vygenerovat ze seznamu vzorových příkladů.

Asi vám pořád schází odkaz: tady je.

• Soused Leoš Chromík se po jediném dnu v Norsku vrátil letadlem zpět s omrzlinami, takže spolužák Petr Pavlíček bude v cestě za polárním kruhem pokračovat sám. Hodně štěstí.
• Filip a Barča a Jonáš mají webové stránky! Barča navíc pěkně batikuje trička a vyrábí i jiné věci.
• Po včerejším absolvování první ploviny kurzu Stress management a pozdním koncertě na Pražském hradě v restauraci Vikárka pro spoustu Američanů, Angličanů, Skotů, Irů, Němců, Italů, Španělů, Poláků, Maročanů a dalších národností jsem se dnes vzbudil poměrně nachlazený. Že by psychosomatický účinek stresu? Snad se z toho dostanu brzy. :-)

Jak to dopadlo s Dominikovou čepicí... hmm to se ještě neví. Ale má milovaná stylová málem nová a přímo jedinečně skvostná čepice, se mi nenávratně ztratila :(

Včera při cestě do Obecního domu(na koncert Loly - tzn. symfoňáku pražského)mi nejspíš spadla z klína v metru A. Kdybych byla jako ségřina Miriam tak řeknu: "Já jsem ji v úterý přiskřípla do zipu bambulku a proto mi utekla!!" ;o) Nemám žádné foto s ní na hlavě.. takže inzeráty vyvěsit nemůžu a zrovna se tak krásně ochladilo :o(

A ůbec řeknu si - nejsem materialista, nejsem materialista... a jdu bobovat ;)

Včera jsem si na mši u Panny Marie Sněžné zapomněl v lavici novou čepici. Možná jsem byl excitován ze starší zbožné paní přede mnou, která měla v lavici schovaný bulvární deník Aha!, a možná jsem se už moc těšil na kolo. Letošní zima se vydařila… horským cyklistům. Jen toho bahna…

• Podaří se Dominikovi najít čepici?
• Neodnesla ji s sebou zbožná paní s deníkem Aha!?
• Modlili se františkáni, aby se vrátila správné hlavě?

Ano, vím to, připadá vám, že tyto stránky jsou o Alpách a odvážných mužích, jež je zdolali. Bránila jsem se této představě, ale už mi taky tak připadají a proto… proto musím napisat něco o naší výpravě na Treplovku (která byla dvakrát nebezpečnější než Alpy) v předsilvestrovský čas. ;o)

Má maličkost sehnala klíče od malebné chaty pod Treplem, jelikož jsme se s menší bandou nadšenců shodli, že je lepší jít na nějaký extrem trip než ležet doma a pak jít na den a něco do Písečné na faru, kde se všichni oddávají konzumu a o pravém smyslu života nemají ani páru. Ve středu 27.12.2006 jsem s Dominikem a svými rodiči zajela do hustých lesů vysoko nad Nýznerovem, kde jsme tak kapec zhruba připravili chatu na invazi. Nařezali a nanosili dřevo, dovezli barely s pitnou vodou, upravili studánku, vyměnili trubku u kamen.. a ubec vše se tak nějak pěkně uklidilo.

Invaze proběhla ve čtvrtek a předcházelo jí obležení rodinného domku Hadwigerových, kde jsme se počítali… bylo nás 6, a fyzicky náročná cesta, Domes se dokonce nedobrovolně proběhl kolem potoka, kam mu spadla rukavice. Při invazi asistoval i Rex, Puňťa a Veronika. Všichni užasle pozorovali, jak umí můj malý Puňtík zneškodňovat nebezpečný odpad.

A pak začalo těch pár dní, které byly plné sněhu a ledu, her a jídla. A hlavně nevysvětlitelných událostí a nočních pokusů o zahubení naší posádky… ale to až někdy příště :o)

Zdolat nějakou alpskou třítisícovku jsem chtěl už dlouho. Po loňském zážitku na hřebeni Zugspitze, kdy nám šlo díky náhlému zvratu o život, jsem už věděl, že nadmořská výška není vůbec rozhodující, ale stejně… Původně jsem plánoval jet do Alp s bráchou Honzou a jeho kamarády, ale těm se více zamlouvalo Totes Gebirge, kde třítisícovky rozhodně nejsou. Když jsem pak náhodou dostal od Lukáše nabídku jet do ledovcových Alp, začalo dilema, ve kterém zvítězila má touha dostat se výš. Jinak bych se totiž na ledovec dostal spíše jen s cestovkou nebo nezkušenými lidmi, a to už je skoro lepší zůstat doma. Nakonec brácha stejně onemocněl a z hor by nic nebylo, takže jsem nejspíš udělal dobře.

Jirka se rozhoduje

Ve čtvrtek 27. července jsme měli odjíždět. Byli jsme nakonec 3 – já, Lukáš a jeho bratranec Filip. Odpoledne jsme s Karmínou měli odehrát ještě jeden koncert v České národní bance. Když jsme při čekání na koncert v šatně vytáhli s Lukášem mapu a začali plánovat, kam že se to podíváme, upoutali jsme Jirkovu pozornost natolik, že po koncertě byl rozhodnutý jet s námi. Zbývalo mu maličko – zavolat své holce, že dnes už doma nepřespí a že její narozeniny oslaví později, a pak už jen nakoupit nějaké to vybavení – prosil bych jedny mačky a jeden cepín - a sbalit si věci. Vzhledem k tomu, že bylo pět hodin odpoledne, moc času do odjezdu nezbývalo.

Zapomenutá občanka

Po nákupu trvanlivých potravin jsme před půlnocí dorazili k Filipovi do Horoměřic, odkud se lépe vyráží na západ. Vše poněkud zkomplikovala jedna maličkost. Moje maličkost. Nějak jsem nemohl najít svůj průkaz Alpenvereinu. Bez toho bych se ještě obešel (pojistění jsem měl ještě jedno), ale problém byl, že v tom samém vodotěsném sáčku byla i má občanka. Trapná situace, zejména pokud k ní dojde na hranicích. Naštěstí jsme byli nedaleko Prahy, ale bez noční městské dopravy. Z možností – vrátit se domů, vzít si taxíka nebo si půjčit auto - jsem si naštěstí vybírat nemusel, Lukáš se obětoval, a přestože ho na druhý den čekala dlouhá jízda, absolvoval se mnou ještě hodinovou cestu do Strašnic a zpět.

Den první – Braunschweiger Hütte

V 6 hodin ráno vyjíždíme a čeká nás téměř non-stop jízda před Mnichov a Garmisch do rakouského Pitztalu. Auto necháváme na neplaceném parkovišti ve výšce něco přes 1400 m nad mořem a vydáváme se na Braunschweiger Hütte, která je téměř o dalších 1400 metrů výš. Brzy se však začínají objevovat těžké mraky a z údolní chaty se dovídáme, že pokud se chceme dostat nahoru, máme na to asi 2 hodiny. To však bylo s naším vybavením nemyslitelné – kromě maček, cepínů, jištění, lana a teplých spacáků jsme s sebou nesli i jídlo na týden. Využíváme tedy příležitosti a batohy si necháváme na chatu vyvézt nákladní lanovkou. Sami pokračujeme nalehko chůzí tak svižnou, že se každou chvíli musíme zastavovat kvůli popadnutí dechu. Bouřka nakonec zůstala daleko a my jsme jen trochu zmokli.

Na Braunschweiger Hütte (2758 m) je spousta lidí s ledovcovým vybavením, přes den tu probíhá i nácvik vyprošťování z trhlin. Obdivujeme boty kategorie C (na ledovec), ale u nás bychom je nevyužili. Večer ve společenské místnosti hrajeme kostky. Přichází i jedna větší skupina. Je s nimi asi 15letá holka, která promokla a úplně se klepe a brečí. Vypadá to vážně. Posazují ji k ohřívači a přikrývají teplou bundou. Po hodině ji začíná být lépe. Od lidí ze skupiny se dovídáme, že přecházejí Alpy od severu k jihu – z Oberstdorfu až k moři.

Den druhý – aklimatizační výlet na Wassertalkogel

Máme dost času, a tak vycházíme až v 10 hodin. Mírně mrholí, a tak jsme docela mokří, hlavně zevnitř. Nejprve si omylem dáváme menší vrchol Karleskopf nad chatou, pak již pokračujeme přes sedlo Pitztaler Jöchl (2998 m) mírně dolů a po zajištěné cestě, která se ukázala být velmi lehká, opět na hřeben. V mlze přecházíme po Mainzer Höhenweg přes několik vrcholů (takže teď ani nevím, kde jsem hranici 3000 m překonal :-)) až na Wassertalkogel (3252 m). Téměř na jeho samém vrcholu stojí laminátový bivak připomínající lunochod – Rheinland-Pfalz Biwak (3247 m), ve kterém je 9 lůžek. Vodu dle instrukcí v bivaku nabíráme na jižní stěně z tající závěje. Nabírající musí stát v prudkém vlhkém suťovém svahu, takže se musí jistit cepínem zaseknutým do závěje nad ním. Jsou teprve čtyři a venku je stále mlha, a tak vaříme, sušíme, plánujeme a brzy nato i usínáme.

Den třetí – zpět na Braunschweiger Hütte

Spím velmi lehkým spánkem, což způsobuje dílem Lukášovo chrápání, dílem nadmořská výška a dílem to, že ležím v nejvyšším patře a 20 cm od hlavy mám laminátovou střechu, o kterou se opírá silný vítr a občas na ni začnou padat zmrzlé kapky.

Vstáváme před šestou. Bivak před noc namrzl, a když se vydáváme na vrcholovou podívanou, málem s sebou praštíme. Nejprve to přičítám snížené motorice a promrzlému tělu, záhy však shledávám, že jsou všechny kameny pokryty tenkou vrstvou ledu. Ranní výhled je úchvatný. Slunce zrovna vychází a osvětluje Wildspitze, hlavní cíl naší cesty. Došlo nám, že jsme vypili skoro všechnu vodu a ráno závěj ještě moc netaje. Ale máme štěstí, tahle taje.

Po sedmé hodině začínáme scházet do údolí. Přicházíme k prvnímu ledovci. A zrovna pěknému: samý led a sklon asi 50 %, bez maček by se člověk po počátečním uklouznutí zastavil až o některý větší kámen o 50-100 metrů níž, a v případě přežití by mohl být velice rád. S respektem nasazujeme mačky a Lukáš s Filipem nám udělují instruktáž. Následně nacvičujeme budování stanoviště pomocí ledovcových šroubů a sestrojujeme kladku pro vytažení z trhliny. Docházíme k závěru, že ani kladka nám práci příliš neulehčí a že se buď spolehneme na prusíky, nebo prostě do trhliny spadnout nesmíme. Je už docela teplo a po ledovci tečou doslova potoky vody. Občas se uvolní některý kámen uvězněný v ledu a s rachocením se sune a kutálí dolů. Máme věru před čím uhýbat.

Hned pod ledovcem nás vítají ovce, ale když zjistí, že od nás nic nedostanou, rychle to vzdávají. Scházíme po kamenité moréně až do zeleného údolí Pollestal (2400 m). Jím pak pokračujeme nahoru k ledovci Pollesferner. Musíme opět vystoupat do 3000 m. Po ledovci je to mnohem rychlejší, ale kotníky si užijí, zvláště při traverzu. Na hřebeni, kudy jsme vlastně včera šli, nás pak překvapuje větroň, který si to v tichu prosvištěl asi 10 metrů nad námi. Stačil by jeden poryv větru, o které na horách není nouze, a rozmázl by se o stěnu… Abychom nešli na chatu stejnou cestou jako včera, volíme stezku, která trochu schází do údolí Pitztal.

Na Braunschweigerhütte se rozhodujeme ponechat část jídla, jištění na ferraty a spacáky. Za úplatu nám tašku na požádání pošlou dolů nákladní lanovkou. Na druhý den nás čeká dlouhá cesta na Wildspitze a každé kilo dolů se hodí. Dohromady jsme tak ušetřili před 10 kg. Rozhodujeme se také využít teplé sprchy na chatě. Ovšem stejně tak nechceme zapřít svou vrozenou spořivost. Jeden žeton je na 3 minuty. To musí stačit minimálně pro dva. Každý má tedy 45 s na namočení, poté 45 s na namydlení mimo sprchu, zatímco se začíná sprchovat druhý, a nakonec 45 s na opláchnutí, prostě taková docela akční štafeta. Po sprše urychleně opouštíme zatopenou koupelnu. Však ono to za chvíli uschne…

Den čtvrtý – Wildspitze

Vycházíme s čelovkami po páté a klesáme k ledovci Mittelbergferner. U něj se nacházíme v 6 hodin a následně jím stoupáme téměř 2 hodiny na sedlo Mittelbergjoch (3166 m). Po cestě snídáme na sloupu od lyžařského vleku müsli. Jirkovi nechutná, a tak vynechává, čímž si podle mě hodně ztěžuje situaci.

Výhled z Mittelbergjoch je úchvatný, vidíme před sebou severní vrchol Wildspitze a ledovec Taschachferner s nádherně vystínovanými trhlinami a séraky. Kocháme se a fotografujeme, poté scházíme po skále k ledovci.

Hned na začátku poznáváme, že tento ledovec je jiné kategorie než předchozí. Led velice klouže a hned ještě před nasazením maček musíme obejít převislou trhlinu. Velmi rychle se navazujeme do lanového družstva. O chvíli později si díky nepozornosti připisuji na účet svou první trhlinu. Naštěstí byla jen půl metru hluboká, zato však plná ledové vody, a tak kluky přemlouvám, aby zastavili a dovolili mi se přezout. Chvíli však ještě pokračujeme, neboť překonáváme něco jako sněhovou bažinu, a není jisté, zda adeptů na výměnu ponožek nebude víc. Postupně přibývá sněhu a už musíme přeskakovat první trhliny. Navíc začíná přibývat oblačnost a máme obavu, zda se na vrchol Wildspitze vůbec vydat.

Lukáš nás na laně doslova táhne. Jen tak se cíle výpravy vzdát nechce. Začínáme být rychlým postupem ve sněhu unavení a na úpatí Wildspitze je Jirka na pokraji kolapsu. Dostává čokoládu a my na plynovém vařiči roztápíme sníh, abychom měli vodu. Asi 100 m od nás již vede hlavní trasa z Mittelkarjoch na Wildspitze a každou chvíli se na ní objeví nějaké družstvo. Během hodinového roztápění sněhu přilétá vrtulník a zastavuje skoro nad námi. Všímáme si, že to není vrtulník záchranné služby, nýbrž policejní. Když se stále nemá k odletu, pro jistotu signalizujeme symbol N a přemýšlíme, koho hledají. Viděli jsme jít na vrchol dvojici, ve které ten první už skoro nemohl, tak možná kvůli němu… Vrtulník stále létá okolo jednoho místa, poté se vzdálí, a opět přilétá. Zvláštní.

Počasí vypadá pořád stejně, a tak necháváme batohy na hromadě a vydáváme se dobýt Wildspitze nalehko. Tedy až na Lukáše, který nám nese nejnutnější věci a tvrdí, že je na batoh při výstupech už zvyklý. Cestou přeskakujeme více trhlin a začínáme častěji dělat přestávky na vydýchání. Inu, už jsme přes 3500 m vysoko. Protože jsou před námi na cestě desítky lidí, volíme cestu nejprve přes severní vrchol, s prudkými zasněženými úseky.

O hodinu později stojíme na severním vrcholu a po přechodu sněhové hrany mezi vrcholy stojíme ve 13 hodin u hliníkového kříže na jižním vrcholu Wildspitze (3768 m), druhé nejvyšší hory Rakouska. Vychutnáváme pocit z vítězství a pomalu se dáváme na sestup. Cestou dolů u jedné trhliny potkáváme chlapíky, které tam vysadil onen vrtulník a kteří se do ní spouští a něco očividně zkoumají. Na Filipovu otázku, co že tam dělají, odpovídají stručně – prý průzkum ledovce. Netušíme, že se za několik hodin dovíme více. A pak nás ještě cestou dolů zdržuje již dříve zmíněná pomalá dvojice. Zjišťujeme, že jde o Japonku a asi 30letého kluka, zřejmě jejího průvodce.

Dole nasazujeme batohy a vydáváme se k sedlu Mittelkarjoch. Docházíme ke skále, ke které musíme překonat chatrný ledový můstek přes odtrhovou trhlinu. Jeden opatrný nášlap a co nejrychleji zaseknout cepín do skály pokryté ledem. Všichni připravení k jištění případného zřícení. Když jsem na skále i já, zbývá už jen poslední Filip. Po třech úspěšných překonáních nečekám žádný problém, ale náhle je slyšet prolomení ledu a lano se napnulo. Křičím na kluky přede mnou. Stojíme všichni na prudkém svahu a máme sami problém se udržet. Filip však volá, že je v pořádku, a brzy se vyškrábe z trhliny sám. Bohužel se vyškrábal na původní stranu, a bude muset na skálu skočit. Jistíme ho přes zabodené cepíny a mačky. Naštěstí se mu po skoku podařilo na skále zachytit a rychle se škrábe až k nám.

Pokračujeme v traverzu k sedlu. Navázání je tu diskutabilní, kdyby někdo uklouzl, možná by strhl i ostatní a skončili bychom v odtrhové trhlině pod skálou všichni. Nakonec se tak neděje a my se dostáváme až k sedlu. U něj potkáváme dva Maďary. Hledají cestu dolů. Fixní lano u standardní cesty je přetržené a mají strach se po ní dávat dolů. U fixního lana potkáváme také Japonku a jejího bezradného průvodce. Naše lano je 60metrové, všichni nás tedy vítají. První slaňuje Japončin horský vůdce. Ukáže jí, jak se provléká lano osmou, jak se lano brzdí, a tradá, už je dole. Pozorujeme Japonku, jak si povede. Stop, stop! Takhle ne! Japonka má sice lano provlečené osmou, ale drží se ho OBĚMA RUKAMA NAD NÍ a navíc je tělem úplně nalepená na skálu. Ukazujeme jí, že musí lano držet pod osmou a že se má od skály odklánět. Je strachy úplně vyklepaná. Uklidňujeme ji a neustále připomínáme, co má dělat. Její horský vůdce čeká dole. Nakonec se tento úsek neukazuje tak náročný, nejspíš by se dal slézt i bez lana. Dále však pokračuje po skále, a to je pro třesoucí se Japonku další problém. Čekáme více než půl hodiny, než se jí podaří dostat dolů. Tím však problémy nekončí. Pod skálou začíná ledovec, sice bez odtrhové trhliny, zato však se špatným povrchem. Jde o ledový svah ukrytý pod 10 cm mokrého sněhu, takže mačka se při došlápnutí nezasekne do ledu, ale po sněhu klouže jako obyčejná bota. Nepříjemné. Je nutné vrstvu sněhu buď prokopnout špičkou, nebo sníh před došlapem odhrnout. To už Japonka při svém stavu očividně nezvládá a zůstává přilepená na zaseknutém cepínu. Raději znovu vytahujeme lano, které se už podruhé zamotalo. Maďar, který na nás počkal, to komentuje slovem "kurvahajcsár". Jednoznačně souhlasíme. Lukáš po ledovci spouští Japonku, Maďara a poté i nás ostatní. Je to přece jen rychlejší a bezpečnější. Nakonec část svahu slaňuje přes dvojité lano i on, společně předcházíme horského vůdce a jeho klientku a pokračujeme přes moře kamenů k Breslauer Hütte (2844 m, pojmenována podle polské Vratislavi).

K této chatě máme navázány dvě příhody. První by se dala nazvat… Papuče. Na této chatě totiž nebyly erární přezůvky, a lidé, kteří si své boty dali sušit, si je museli buď za 2 eura půjčit, nebo chodit bosi. Filip a já jsme si ovšem ještě předtím, než jsme se o půjčování dověděli, v sušárně našli ucházející pantofle. Měl jsem botu mokrou ještě od pádu do trhliny, takže se nebylo čemu divit. Mé byly zelené a poměrně bytelné, takže jsem si říkal, že určitě nebudou patřit žádnému turistovi, který na hmotnosti batohu šetří. Ubytovali jsme se ve druhém patře. Později na chatu dorazila i Japonka s průvodcem. Štastná nás zdravila (vařili jsme si zrovna u terasy první večeři), průvodce si před chatou spokojeně zapálil. Když jsem si šel později dát do šatny sušit i ostatní vlhké věci, všiml jsem si průvodce, jak prohlíží regály s botami. Sám měl své již sundané. Raději jsem kolem něj rychle prošel, začínal jsem mít jisté tušení. Díval se totiž zejména do míst, odkud jsem si půjčil zřejmě nikomu nepatřící pantofle. Později už začalo jít do tuhého, potkal jsem ho na chodbě bosého v rozmluvě s obsluhou chaty; díval se při tom občas kolemjdoucím na nohy. Mně si nevšiml. To už byli ostatní kluci zpraveni o mém problému a docela se bavili. Rozhodl jsem se zachovat čestně a i přes průvodcovo dnešní vyznamenání jsem nenápadně pantofle vrátil do sušárny. Večer jsem ho pak potkal v umývárně. Měl na nohou mé zelené pantofle a byl šťastný. :-)

Druhou skutečnost jsme se dověděli od místní servírky, Slovenky. Prý se tu před necelým týdnem ztratili turisté, otec se synem. Manželka nahlásila, že nedošli na plánovanou chatu, a začala po nich pátrat horská služba. Zjistili, že se pod nimi zřejmě propadl sněhový most přes velkou trhlinu pod Wildspitze. Dneska ji policisté prozkoumávali, na dně našli jezero a v něm čepici a rukavici jednoho z nich. Apoň víme, co znamená "průzkum ledovce".

Den pátý – traverz na Hochjoch Hospiz

Dnešní den má být odpočinkový. Přivítalo nás krásné ráno, vlastně dopoledne. Vycházíme až po desáté. Podle mapy měla vést cesta téměř po vrstevnici, ale ve skutečnosti ji tvoří sposta malých výstupů a sestupů, takže svaly nezahálejí. Při pohledu zpět na Wildspitze vidíme mraky. Občas sprchne. Ze začátku jsme si navlékali nepromokavé bundy, ale vždy hned pršet přestalo, a pak jsme se pouze potili. Při poslední přestávce před Hochjoch Hospiz porovnáváme, kdo má jak dobré oblečení do deště. Nejlépe vybavený je bez debat Filip, který funkce svých goretexových kalhot dosud ani nestihl prozkoumat. Kromě toho, že se kalhoty dají obléci bez zouvání bot či maček, oceňujeme odklápěcí obdélník na suché zipy na zadku, o jehož užitečnosti nemáme pochyb. Zrovna, když jsme si bundy (a Filip i své kalhoty) schovali do batohů a chystáme se odejít, spadlo na nás několik kapek. Smějeme se, jak počasí žertuje, ale sotva se podíváme za sebe, vidíme, že tentokrát nežertuje, a pokud přece jen ano, jedná se minimálně o žert kanadský. Hustá bílá clona a pořádná sprcha, která už na nás dopadá, zvyšuje naši rychlost při oblékání na maximum, neváháme a okamžitě vyrážíme dopředu. Komicky působí Filip, který se pokouší obléci si své super-ultra-fast-in-fast-out goretexové kalhoty, ale když zjišťuje, že mu mezitím spodní kalhoty promokly tak, že je může ždímat, cpe je zpět do batohu a dohání nás. Ochladilo se, fouká vítr a pocitová teplota je rozhodně pod nulou. Po čtvrthodině již pod sebou vidíme chatu. Sbíháme k ní, zjišťujeme, že místo je už pouze ve winterraumu. Sotva se ubytujeme, vylézá sluníčko, a tak si aspoň částečně můžeme osušit promáčené svršky a boty. Kanadský žertík…

Využíváme toho, že nám ve winterraumu teče horká voda, a pořádně se umýváme. Hlavně se ovšem připravujeme na zítřejší dobytí Weisskugelu (3738 m). Cesta na něj je mnohem delší než na Wildspitze, musíme tedy vyjít velmi brzy, abychom vůbec došli do setmění na Brandenburger Haus. Vaříme pořádnou večeři, připravujeme si věci do batohů. Budíček nastavujeme na 4 hodiny ráno.

Den šestý – opět na ledovci

Ve čtyři Lukáš vstává, aby zjistil jaké je venku počasí. My zbývající s napětím čekáme ve spacácích, až se vrátí. Špatné zprávy. Prší a nevypadá to na změnu. Než bychom došli na úpatí ledovce, byli bychom promoklí, a v takových podmínkách o dobytí Weisskugelu nemůžeme uvažovat. Pršet přestává až po osmé. To už jsme několikrát nachystaní k odchodu. Rozmrzelí, že Weisskugel nedobudeme, ale i spokojení, že nám nehrozí uvíznutí v trhlinovém poli po setmění, vyrážíme rovnou na Brandenburger Haus (3277 m), který je vzdálený asi dvě a půl hodiny cesty. Nejprve stoupáme po zmiji z ledovcového údolí k jeho okraji, poté přecházíme traverzem k začátku ledovce a nakonec nás čeká nenáročná cesta po téměř rovném ledovci až k úpatí skály, na které stojí velmi hezký Brandenburger Haus.

A to nejhezčí nás teprve čeká. Ubytovávají nás opět v útulném winterraumu, o kterém tvrdí, že bude v noci dokonce nejteplejší části chaty. Protože je teprve poledne a počasí již vypadá slibně, nalehko se jdeme podívat na nedaleký vrchol Fluchtkogel (3500 m). Nalehko ovšem neznamená bez navázání. Pár skrytých menších trhlin skutečně cestou objevujeme. Máme docela štěstí, všechna lanová družstva již vrchol opustila, takže jej máme pro sebe. Viditelnost je nádherná, proto zhotovujeme asi nejhezčí snímky z celého výletu. Hlavně máme možnost si pořádně prohlédnout Weisskugel. Nádherná hora, vypadá také mnohem obtížněji než Wildspitze. Na vrcholu také zjišťujeme, že k němu vede prošlápnutá pěšina, která v mapě není zaznačena a která by nám podstatně zkrátila zítřejší trasu na Taschachhaus. Na vrcholu trávíme téměř hodinu. Fotíme, kocháme se, svačíme, plánujeme. Prostě nálada je výborná.

Při návratu hecuji na úpatí skály ostatní nápadem "Kdo bude první u Brandenburger Hausu?" Vzdálenost je sice jen asi 100 m, ovšem při 30% stoupání a v nadmořské výšce přes 3200 m. Chytá se jen Jirka bude tedy duel. Lukáš s Filipem nám berou zátěž, poběžíme nalehko. Teď. Oba vybíháme. Jirka získává náskok, navíc na úzké skalní cestě jej bude problém předběhnout. Proto ve vhodném místě zkouším zkratku lezením přes balvan a úspěšně se dostávám před něj. Tím však běh končí, dále máme oba sílu pokračovat pouze chůzí, a to ještě s obtížemi. Nakonec i přes Jirkův závěrečný blafák vyhrávám. V chatě je slovenský kuchař a máme podezření, že nám namíchal o něco silnější Jägertee, než bývá zvykem. Po dvou hrncích máme všichni dost. Před spaním ještě procházíme zítřejší cestu. Zkratka, kterou jsme na Fluchtkogelu viděli, nám velmi pomůže.

Den sedmý – do údolí

Přes noc napadlo přes 10 cm sněhu. Vycházíme o půl deváté již známou cestou na Fluchtkogel. Cestou začíná znovu sněžit a fouká i čím dál větší vítr. Na Fluchtkogelu není po včerejší stezce ani památky a viditelnost je jen několik desítek metrů, stejně se rozhodujeme jít cestou, kterou jsme včera viděli. První úsek je nejtěžší, čerstvě zasněžené skály se nám zdolávají velmi těžce. Stále jsme navázaní, ale většinou nám lano cestu pouze komplikuje a zamotává se mezi kameny. Dodává nám však pocit větší jistoty, kdyby někoho z hřebínku shodil větší poryv větru. Začíná mi pískat kapuce. Nejprve si myslím, že to dělá vichřice, později se však shodujeme, že jde o elektrický náboj. Čili nemávat příliš cepíny nad hlavou. Střídavě slézáme a kloužeme po zasněžené skále až do malého sedla. Musíme ještě překonat odtrhovou trhlinu, a ocitáme se na ledovci, na kterém nás čeká dlouhý vysilující pochod.

Po téměř 2 hodinách docházíme k dalšímu sedlu, kde si dáváme krátkou svačinu. Opravdu jen krátkou, protože po chvíli bez rukavic nás již od mrazu a větru bolí prsty. Díváme se ještě do mapy a hledáme orientační body, neboť viditelnost je stále mizivá. Určujeme nejlepší směr pochodu, abychom se vyhnuli trhlinovému labyrintu, a dáváme se na sestup. Nejtěžší úkol má Lukáš, jde první a vybírá cestu mezi trhlinami. Každou chvíli se propadá do sněhu, při 30 cm nového sněhu se dá ovšem jen stěží poznat, kdy jde jen o sníh a kdy o převátou trhlinu. Jsme již unavení, přesto právě teď musíme být maximálně opatrní. Docházíme až ke skále. Podle mapy bychom se měli dát podél ní doprava. Po značce však ani památky. Snad na ni narazíme později. Snažíme se co největší úsek slézt po skále, pod ní je příliš mnoho trhlin. Každou chvíli někdo na zasněžené skále uklouzne nebo sjede o několik metrů níže, ale snažíme se nezastavovat. Postupně docházíme až do údolí. Značka však stále nikde. Vytahujeme opět mapu. Tady by se měla cesta opět zvedat z údolí doleva ke skále. V dále vidíme kámen, který připomíná mužika, ale jisti si nejsme. Dáváme se k němu přes zasněžené kamenné pole pochod. Není to legrace, s kočárkem byste tudy nejspíš neprojeli.

Když docházíme ke stěně, objevujeme značku. Jsme opravdu šťastní. Scházíme po ní do údolí, po chvíli dokonce vidíme Taschachhaus (chachacha! :-)). Sněžení se postupně proměňuje v déšť se sněhem. Cestou spatřujeme kozoroha a kamzíky. Pořizuji geniálně prokomponovanou fotku alpského kozoroha, avšak vzápětí zjišťuji, že při expozičním čase 1 s. Chlubím se nádherným bílým obdélníkem. Kozoroh mezitím utekl. Pořád ještě nevíme, jestli na Taschachhausu přespíme, nebo dojdeme až k autu a budeme pokračovat domů. Když však zjišťujeme, že chatu zrovna přestavují na hotel, je volba jasná. Dáváme si uprostřed staveniště polévku (obsluha je pochopitelně slovenská), necháváme vzkaz o úspěšném dojití pro Brandenburger Haus a pokračujeme dolů.

Už by se mohlo zdát, že nic zajímavého nezažijeme, avšak podařilo se. Jirka s Lukášem jdou napřed a brzy odbočí mimo značenou stezku. Asi zkratka, kterou viděli v mapě, říkám si a upozorňuji na odbočku Filipa. Cestiček bylo mnoho a údolí široké, určitě se zase setkají… Cesta nás však dovádí k ledovcové řece. Není široká, ale proud je ohromný. Vrátit se? Ne, jsme přece chlapi. Asi půl hodiny chodíme po břehu a hledáme vhodné místo pro překonání. Filip nachází ostrůvek, na který je obtížné se dostat, ale ze kterého by se mělo dát přes dva kameny uprostřed proudu přeskočit na druhou stranu. Proud je silný a voda má něco málo přes 0°C, motivace k nespadnutí je veliká.

První skáče Filip. Na kameny uprostřed řeky se dostává lehce, pak však dlouho stojí a rozhoduje se. Odrazový kámen je kluzký a každou chvíli téměř zmizí pod hladinou. Nakonec se odráží a dopadá na rozhraní řeky a břehu. Namáčí si jednu botu. Půjde to. Lukáš jde Filipovi přehazovat batohy. Rozhoupává batoh, hází… a překvapivě nepouští, nýbrž projde s ním skrz řeku až na druhou stranu. Docela sranda, ale nic příjemného. Zbytek batohů už přeházím já, a s Jirkou taky bez větších problémů přeskakujeme řeku. Nyní ještě skupinové foto, a hurá k autu. Posledních 6 km vede po široké lesní cestě. Chůzi však nejednomu z nás znepříjemňuje voda v botách. Na cestě domů se v řízení Lukáš raději střídá s Filipem, mikrospánek by dnes mohl dostat každý z nás.

V autě pak ještě dlouho vzpomínáme na své zážitky. Shodujeme se, že nám počasí vyšlo nádherně - přesně tak, aby šlo o zážitek krásný, avšak silný.

Kvalitnější fotky najdete v sekci Fotoblog, heslo Ötztalské Alpy.

"Doba přípravy na Vánoce se nazývá „ADVENT“. Toto označení pochází z latinského slova „adventus“, což znamená příchod… a nás zaměstnanců banky B opravdu hodně přišlo na společný vánoční večírek do Top Hotelu Praha."

Tak tohle jsem opravdu nepsal já, citace je z intranetu výše zmíněných společností. Jenom bych chtěl upozornit, že jsme se 50. létům 20. století, pro která byl typický vánoční projev prezidenta Zápotockého, v některých směrech zase až tolik nevzdálili. :-( Mám obavu, že za několik desítek let už lidé, možná až na malou skupinu křesťanů, nebudou znát pravý význam slova advent. Bude pro ně znamenat jen přicházení na vánoční večírky. Jezte, pijte, kupujte… konzumujte a nenamáhejte se kladením jakýchkoliv otázek. Co byste z toho měli?

Tímto způsobem vás chci všechny pozvat na adventní koncert našeho známého hudebního souboru Karmína, který se uskuteční tento čtvrtek 30. 11. 2006 v 19.30 v žižkovské koncertní síni Atrium.

Na programu jsou staročeské roráty, lidové balady o svatých a ve druhé části koncertu uslyšíte i několik koled. To vše v barokních lidových kostýmech a mimo jiné na repliky historických hudebních nástrojů.

A nejlepší nakonec: prvních 5 studentů, kteří se mi do čtvrtečních 14.00 ozvou formou komentáře k tomuto článku, má u mě VSTUPENKU ZDARMA!! Ovšem pouze pokud ještě budou, takže moc neváhejte. Těším se na vás.