annodomini.cz

Zdolat nějakou alpskou třítisícovku jsem chtěl už dlouho. Po loňském zážitku na hřebeni Zugspitze, kdy nám šlo díky náhlému zvratu o život, jsem už věděl, že nadmořská výška není vůbec rozhodující, ale stejně… Původně jsem plánoval jet do Alp s bráchou Honzou a jeho kamarády, ale těm se více zamlouvalo Totes Gebirge, kde třítisícovky rozhodně nejsou. Když jsem pak náhodou dostal od Lukáše nabídku jet do ledovcových Alp, začalo dilema, ve kterém zvítězila má touha dostat se výš. Jinak bych se totiž na ledovec dostal spíše jen s cestovkou nebo nezkušenými lidmi, a to už je skoro lepší zůstat doma. Nakonec brácha stejně onemocněl a z hor by nic nebylo, takže jsem nejspíš udělal dobře.

Jirka se rozhoduje

Ve čtvrtek 27. července jsme měli odjíždět. Byli jsme nakonec 3 – já, Lukáš a jeho bratranec Filip. Odpoledne jsme s Karmínou měli odehrát ještě jeden koncert v České národní bance. Když jsme při čekání na koncert v šatně vytáhli s Lukášem mapu a začali plánovat, kam že se to podíváme, upoutali jsme Jirkovu pozornost natolik, že po koncertě byl rozhodnutý jet s námi. Zbývalo mu maličko – zavolat své holce, že dnes už doma nepřespí a že její narozeniny oslaví později, a pak už jen nakoupit nějaké to vybavení – prosil bych jedny mačky a jeden cepín - a sbalit si věci. Vzhledem k tomu, že bylo pět hodin odpoledne, moc času do odjezdu nezbývalo.

Zapomenutá občanka

Po nákupu trvanlivých potravin jsme před půlnocí dorazili k Filipovi do Horoměřic, odkud se lépe vyráží na západ. Vše poněkud zkomplikovala jedna maličkost. Moje maličkost. Nějak jsem nemohl najít svůj průkaz Alpenvereinu. Bez toho bych se ještě obešel (pojistění jsem měl ještě jedno), ale problém byl, že v tom samém vodotěsném sáčku byla i má občanka. Trapná situace, zejména pokud k ní dojde na hranicích. Naštěstí jsme byli nedaleko Prahy, ale bez noční městské dopravy. Z možností – vrátit se domů, vzít si taxíka nebo si půjčit auto - jsem si naštěstí vybírat nemusel, Lukáš se obětoval, a přestože ho na druhý den čekala dlouhá jízda, absolvoval se mnou ještě hodinovou cestu do Strašnic a zpět.

Den první – Braunschweiger Hütte

V 6 hodin ráno vyjíždíme a čeká nás téměř non-stop jízda před Mnichov a Garmisch do rakouského Pitztalu. Auto necháváme na neplaceném parkovišti ve výšce něco přes 1400 m nad mořem a vydáváme se na Braunschweiger Hütte, která je téměř o dalších 1400 metrů výš. Brzy se však začínají objevovat těžké mraky a z údolní chaty se dovídáme, že pokud se chceme dostat nahoru, máme na to asi 2 hodiny. To však bylo s naším vybavením nemyslitelné – kromě maček, cepínů, jištění, lana a teplých spacáků jsme s sebou nesli i jídlo na týden. Využíváme tedy příležitosti a batohy si necháváme na chatu vyvézt nákladní lanovkou. Sami pokračujeme nalehko chůzí tak svižnou, že se každou chvíli musíme zastavovat kvůli popadnutí dechu. Bouřka nakonec zůstala daleko a my jsme jen trochu zmokli.

Na Braunschweiger Hütte (2758 m) je spousta lidí s ledovcovým vybavením, přes den tu probíhá i nácvik vyprošťování z trhlin. Obdivujeme boty kategorie C (na ledovec), ale u nás bychom je nevyužili. Večer ve společenské místnosti hrajeme kostky. Přichází i jedna větší skupina. Je s nimi asi 15letá holka, která promokla a úplně se klepe a brečí. Vypadá to vážně. Posazují ji k ohřívači a přikrývají teplou bundou. Po hodině ji začíná být lépe. Od lidí ze skupiny se dovídáme, že přecházejí Alpy od severu k jihu – z Oberstdorfu až k moři.

Den druhý – aklimatizační výlet na Wassertalkogel

Máme dost času, a tak vycházíme až v 10 hodin. Mírně mrholí, a tak jsme docela mokří, hlavně zevnitř. Nejprve si omylem dáváme menší vrchol Karleskopf nad chatou, pak již pokračujeme přes sedlo Pitztaler Jöchl (2998 m) mírně dolů a po zajištěné cestě, která se ukázala být velmi lehká, opět na hřeben. V mlze přecházíme po Mainzer Höhenweg přes několik vrcholů (takže teď ani nevím, kde jsem hranici 3000 m překonal :-)) až na Wassertalkogel (3252 m). Téměř na jeho samém vrcholu stojí laminátový bivak připomínající lunochod – Rheinland-Pfalz Biwak (3247 m), ve kterém je 9 lůžek. Vodu dle instrukcí v bivaku nabíráme na jižní stěně z tající závěje. Nabírající musí stát v prudkém vlhkém suťovém svahu, takže se musí jistit cepínem zaseknutým do závěje nad ním. Jsou teprve čtyři a venku je stále mlha, a tak vaříme, sušíme, plánujeme a brzy nato i usínáme.

Den třetí – zpět na Braunschweiger Hütte

Spím velmi lehkým spánkem, což způsobuje dílem Lukášovo chrápání, dílem nadmořská výška a dílem to, že ležím v nejvyšším patře a 20 cm od hlavy mám laminátovou střechu, o kterou se opírá silný vítr a občas na ni začnou padat zmrzlé kapky.

Vstáváme před šestou. Bivak před noc namrzl, a když se vydáváme na vrcholovou podívanou, málem s sebou praštíme. Nejprve to přičítám snížené motorice a promrzlému tělu, záhy však shledávám, že jsou všechny kameny pokryty tenkou vrstvou ledu. Ranní výhled je úchvatný. Slunce zrovna vychází a osvětluje Wildspitze, hlavní cíl naší cesty. Došlo nám, že jsme vypili skoro všechnu vodu a ráno závěj ještě moc netaje. Ale máme štěstí, tahle taje.

Po sedmé hodině začínáme scházet do údolí. Přicházíme k prvnímu ledovci. A zrovna pěknému: samý led a sklon asi 50 %, bez maček by se člověk po počátečním uklouznutí zastavil až o některý větší kámen o 50-100 metrů níž, a v případě přežití by mohl být velice rád. S respektem nasazujeme mačky a Lukáš s Filipem nám udělují instruktáž. Následně nacvičujeme budování stanoviště pomocí ledovcových šroubů a sestrojujeme kladku pro vytažení z trhliny. Docházíme k závěru, že ani kladka nám práci příliš neulehčí a že se buď spolehneme na prusíky, nebo prostě do trhliny spadnout nesmíme. Je už docela teplo a po ledovci tečou doslova potoky vody. Občas se uvolní některý kámen uvězněný v ledu a s rachocením se sune a kutálí dolů. Máme věru před čím uhýbat.

Hned pod ledovcem nás vítají ovce, ale když zjistí, že od nás nic nedostanou, rychle to vzdávají. Scházíme po kamenité moréně až do zeleného údolí Pollestal (2400 m). Jím pak pokračujeme nahoru k ledovci Pollesferner. Musíme opět vystoupat do 3000 m. Po ledovci je to mnohem rychlejší, ale kotníky si užijí, zvláště při traverzu. Na hřebeni, kudy jsme vlastně včera šli, nás pak překvapuje větroň, který si to v tichu prosvištěl asi 10 metrů nad námi. Stačil by jeden poryv větru, o které na horách není nouze, a rozmázl by se o stěnu… Abychom nešli na chatu stejnou cestou jako včera, volíme stezku, která trochu schází do údolí Pitztal.

Na Braunschweigerhütte se rozhodujeme ponechat část jídla, jištění na ferraty a spacáky. Za úplatu nám tašku na požádání pošlou dolů nákladní lanovkou. Na druhý den nás čeká dlouhá cesta na Wildspitze a každé kilo dolů se hodí. Dohromady jsme tak ušetřili před 10 kg. Rozhodujeme se také využít teplé sprchy na chatě. Ovšem stejně tak nechceme zapřít svou vrozenou spořivost. Jeden žeton je na 3 minuty. To musí stačit minimálně pro dva. Každý má tedy 45 s na namočení, poté 45 s na namydlení mimo sprchu, zatímco se začíná sprchovat druhý, a nakonec 45 s na opláchnutí, prostě taková docela akční štafeta. Po sprše urychleně opouštíme zatopenou koupelnu. Však ono to za chvíli uschne…

Den čtvrtý – Wildspitze

Vycházíme s čelovkami po páté a klesáme k ledovci Mittelbergferner. U něj se nacházíme v 6 hodin a následně jím stoupáme téměř 2 hodiny na sedlo Mittelbergjoch (3166 m). Po cestě snídáme na sloupu od lyžařského vleku müsli. Jirkovi nechutná, a tak vynechává, čímž si podle mě hodně ztěžuje situaci.

Výhled z Mittelbergjoch je úchvatný, vidíme před sebou severní vrchol Wildspitze a ledovec Taschachferner s nádherně vystínovanými trhlinami a séraky. Kocháme se a fotografujeme, poté scházíme po skále k ledovci.

Hned na začátku poznáváme, že tento ledovec je jiné kategorie než předchozí. Led velice klouže a hned ještě před nasazením maček musíme obejít převislou trhlinu. Velmi rychle se navazujeme do lanového družstva. O chvíli později si díky nepozornosti připisuji na účet svou první trhlinu. Naštěstí byla jen půl metru hluboká, zato však plná ledové vody, a tak kluky přemlouvám, aby zastavili a dovolili mi se přezout. Chvíli však ještě pokračujeme, neboť překonáváme něco jako sněhovou bažinu, a není jisté, zda adeptů na výměnu ponožek nebude víc. Postupně přibývá sněhu a už musíme přeskakovat první trhliny. Navíc začíná přibývat oblačnost a máme obavu, zda se na vrchol Wildspitze vůbec vydat.

Lukáš nás na laně doslova táhne. Jen tak se cíle výpravy vzdát nechce. Začínáme být rychlým postupem ve sněhu unavení a na úpatí Wildspitze je Jirka na pokraji kolapsu. Dostává čokoládu a my na plynovém vařiči roztápíme sníh, abychom měli vodu. Asi 100 m od nás již vede hlavní trasa z Mittelkarjoch na Wildspitze a každou chvíli se na ní objeví nějaké družstvo. Během hodinového roztápění sněhu přilétá vrtulník a zastavuje skoro nad námi. Všímáme si, že to není vrtulník záchranné služby, nýbrž policejní. Když se stále nemá k odletu, pro jistotu signalizujeme symbol N a přemýšlíme, koho hledají. Viděli jsme jít na vrchol dvojici, ve které ten první už skoro nemohl, tak možná kvůli němu… Vrtulník stále létá okolo jednoho místa, poté se vzdálí, a opět přilétá. Zvláštní.

Počasí vypadá pořád stejně, a tak necháváme batohy na hromadě a vydáváme se dobýt Wildspitze nalehko. Tedy až na Lukáše, který nám nese nejnutnější věci a tvrdí, že je na batoh při výstupech už zvyklý. Cestou přeskakujeme více trhlin a začínáme častěji dělat přestávky na vydýchání. Inu, už jsme přes 3500 m vysoko. Protože jsou před námi na cestě desítky lidí, volíme cestu nejprve přes severní vrchol, s prudkými zasněženými úseky.

O hodinu později stojíme na severním vrcholu a po přechodu sněhové hrany mezi vrcholy stojíme ve 13 hodin u hliníkového kříže na jižním vrcholu Wildspitze (3768 m), druhé nejvyšší hory Rakouska. Vychutnáváme pocit z vítězství a pomalu se dáváme na sestup. Cestou dolů u jedné trhliny potkáváme chlapíky, které tam vysadil onen vrtulník a kteří se do ní spouští a něco očividně zkoumají. Na Filipovu otázku, co že tam dělají, odpovídají stručně – prý průzkum ledovce. Netušíme, že se za několik hodin dovíme více. A pak nás ještě cestou dolů zdržuje již dříve zmíněná pomalá dvojice. Zjišťujeme, že jde o Japonku a asi 30letého kluka, zřejmě jejího průvodce.

Dole nasazujeme batohy a vydáváme se k sedlu Mittelkarjoch. Docházíme ke skále, ke které musíme překonat chatrný ledový můstek přes odtrhovou trhlinu. Jeden opatrný nášlap a co nejrychleji zaseknout cepín do skály pokryté ledem. Všichni připravení k jištění případného zřícení. Když jsem na skále i já, zbývá už jen poslední Filip. Po třech úspěšných překonáních nečekám žádný problém, ale náhle je slyšet prolomení ledu a lano se napnulo. Křičím na kluky přede mnou. Stojíme všichni na prudkém svahu a máme sami problém se udržet. Filip však volá, že je v pořádku, a brzy se vyškrábe z trhliny sám. Bohužel se vyškrábal na původní stranu, a bude muset na skálu skočit. Jistíme ho přes zabodené cepíny a mačky. Naštěstí se mu po skoku podařilo na skále zachytit a rychle se škrábe až k nám.

Pokračujeme v traverzu k sedlu. Navázání je tu diskutabilní, kdyby někdo uklouzl, možná by strhl i ostatní a skončili bychom v odtrhové trhlině pod skálou všichni. Nakonec se tak neděje a my se dostáváme až k sedlu. U něj potkáváme dva Maďary. Hledají cestu dolů. Fixní lano u standardní cesty je přetržené a mají strach se po ní dávat dolů. U fixního lana potkáváme také Japonku a jejího bezradného průvodce. Naše lano je 60metrové, všichni nás tedy vítají. První slaňuje Japončin horský vůdce. Ukáže jí, jak se provléká lano osmou, jak se lano brzdí, a tradá, už je dole. Pozorujeme Japonku, jak si povede. Stop, stop! Takhle ne! Japonka má sice lano provlečené osmou, ale drží se ho OBĚMA RUKAMA NAD NÍ a navíc je tělem úplně nalepená na skálu. Ukazujeme jí, že musí lano držet pod osmou a že se má od skály odklánět. Je strachy úplně vyklepaná. Uklidňujeme ji a neustále připomínáme, co má dělat. Její horský vůdce čeká dole. Nakonec se tento úsek neukazuje tak náročný, nejspíš by se dal slézt i bez lana. Dále však pokračuje po skále, a to je pro třesoucí se Japonku další problém. Čekáme více než půl hodiny, než se jí podaří dostat dolů. Tím však problémy nekončí. Pod skálou začíná ledovec, sice bez odtrhové trhliny, zato však se špatným povrchem. Jde o ledový svah ukrytý pod 10 cm mokrého sněhu, takže mačka se při došlápnutí nezasekne do ledu, ale po sněhu klouže jako obyčejná bota. Nepříjemné. Je nutné vrstvu sněhu buď prokopnout špičkou, nebo sníh před došlapem odhrnout. To už Japonka při svém stavu očividně nezvládá a zůstává přilepená na zaseknutém cepínu. Raději znovu vytahujeme lano, které se už podruhé zamotalo. Maďar, který na nás počkal, to komentuje slovem "kurvahajcsár". Jednoznačně souhlasíme. Lukáš po ledovci spouští Japonku, Maďara a poté i nás ostatní. Je to přece jen rychlejší a bezpečnější. Nakonec část svahu slaňuje přes dvojité lano i on, společně předcházíme horského vůdce a jeho klientku a pokračujeme přes moře kamenů k Breslauer Hütte (2844 m, pojmenována podle polské Vratislavi).

K této chatě máme navázány dvě příhody. První by se dala nazvat… Papuče. Na této chatě totiž nebyly erární přezůvky, a lidé, kteří si své boty dali sušit, si je museli buď za 2 eura půjčit, nebo chodit bosi. Filip a já jsme si ovšem ještě předtím, než jsme se o půjčování dověděli, v sušárně našli ucházející pantofle. Měl jsem botu mokrou ještě od pádu do trhliny, takže se nebylo čemu divit. Mé byly zelené a poměrně bytelné, takže jsem si říkal, že určitě nebudou patřit žádnému turistovi, který na hmotnosti batohu šetří. Ubytovali jsme se ve druhém patře. Později na chatu dorazila i Japonka s průvodcem. Štastná nás zdravila (vařili jsme si zrovna u terasy první večeři), průvodce si před chatou spokojeně zapálil. Když jsem si šel později dát do šatny sušit i ostatní vlhké věci, všiml jsem si průvodce, jak prohlíží regály s botami. Sám měl své již sundané. Raději jsem kolem něj rychle prošel, začínal jsem mít jisté tušení. Díval se totiž zejména do míst, odkud jsem si půjčil zřejmě nikomu nepatřící pantofle. Později už začalo jít do tuhého, potkal jsem ho na chodbě bosého v rozmluvě s obsluhou chaty; díval se při tom občas kolemjdoucím na nohy. Mně si nevšiml. To už byli ostatní kluci zpraveni o mém problému a docela se bavili. Rozhodl jsem se zachovat čestně a i přes průvodcovo dnešní vyznamenání jsem nenápadně pantofle vrátil do sušárny. Večer jsem ho pak potkal v umývárně. Měl na nohou mé zelené pantofle a byl šťastný. :-)

Druhou skutečnost jsme se dověděli od místní servírky, Slovenky. Prý se tu před necelým týdnem ztratili turisté, otec se synem. Manželka nahlásila, že nedošli na plánovanou chatu, a začala po nich pátrat horská služba. Zjistili, že se pod nimi zřejmě propadl sněhový most přes velkou trhlinu pod Wildspitze. Dneska ji policisté prozkoumávali, na dně našli jezero a v něm čepici a rukavici jednoho z nich. Apoň víme, co znamená "průzkum ledovce".

Den pátý – traverz na Hochjoch Hospiz

Dnešní den má být odpočinkový. Přivítalo nás krásné ráno, vlastně dopoledne. Vycházíme až po desáté. Podle mapy měla vést cesta téměř po vrstevnici, ale ve skutečnosti ji tvoří sposta malých výstupů a sestupů, takže svaly nezahálejí. Při pohledu zpět na Wildspitze vidíme mraky. Občas sprchne. Ze začátku jsme si navlékali nepromokavé bundy, ale vždy hned pršet přestalo, a pak jsme se pouze potili. Při poslední přestávce před Hochjoch Hospiz porovnáváme, kdo má jak dobré oblečení do deště. Nejlépe vybavený je bez debat Filip, který funkce svých goretexových kalhot dosud ani nestihl prozkoumat. Kromě toho, že se kalhoty dají obléci bez zouvání bot či maček, oceňujeme odklápěcí obdélník na suché zipy na zadku, o jehož užitečnosti nemáme pochyb. Zrovna, když jsme si bundy (a Filip i své kalhoty) schovali do batohů a chystáme se odejít, spadlo na nás několik kapek. Smějeme se, jak počasí žertuje, ale sotva se podíváme za sebe, vidíme, že tentokrát nežertuje, a pokud přece jen ano, jedná se minimálně o žert kanadský. Hustá bílá clona a pořádná sprcha, která už na nás dopadá, zvyšuje naši rychlost při oblékání na maximum, neváháme a okamžitě vyrážíme dopředu. Komicky působí Filip, který se pokouší obléci si své super-ultra-fast-in-fast-out goretexové kalhoty, ale když zjišťuje, že mu mezitím spodní kalhoty promokly tak, že je může ždímat, cpe je zpět do batohu a dohání nás. Ochladilo se, fouká vítr a pocitová teplota je rozhodně pod nulou. Po čtvrthodině již pod sebou vidíme chatu. Sbíháme k ní, zjišťujeme, že místo je už pouze ve winterraumu. Sotva se ubytujeme, vylézá sluníčko, a tak si aspoň částečně můžeme osušit promáčené svršky a boty. Kanadský žertík…

Využíváme toho, že nám ve winterraumu teče horká voda, a pořádně se umýváme. Hlavně se ovšem připravujeme na zítřejší dobytí Weisskugelu (3738 m). Cesta na něj je mnohem delší než na Wildspitze, musíme tedy vyjít velmi brzy, abychom vůbec došli do setmění na Brandenburger Haus. Vaříme pořádnou večeři, připravujeme si věci do batohů. Budíček nastavujeme na 4 hodiny ráno.

Den šestý – opět na ledovci

Ve čtyři Lukáš vstává, aby zjistil jaké je venku počasí. My zbývající s napětím čekáme ve spacácích, až se vrátí. Špatné zprávy. Prší a nevypadá to na změnu. Než bychom došli na úpatí ledovce, byli bychom promoklí, a v takových podmínkách o dobytí Weisskugelu nemůžeme uvažovat. Pršet přestává až po osmé. To už jsme několikrát nachystaní k odchodu. Rozmrzelí, že Weisskugel nedobudeme, ale i spokojení, že nám nehrozí uvíznutí v trhlinovém poli po setmění, vyrážíme rovnou na Brandenburger Haus (3277 m), který je vzdálený asi dvě a půl hodiny cesty. Nejprve stoupáme po zmiji z ledovcového údolí k jeho okraji, poté přecházíme traverzem k začátku ledovce a nakonec nás čeká nenáročná cesta po téměř rovném ledovci až k úpatí skály, na které stojí velmi hezký Brandenburger Haus.

A to nejhezčí nás teprve čeká. Ubytovávají nás opět v útulném winterraumu, o kterém tvrdí, že bude v noci dokonce nejteplejší části chaty. Protože je teprve poledne a počasí již vypadá slibně, nalehko se jdeme podívat na nedaleký vrchol Fluchtkogel (3500 m). Nalehko ovšem neznamená bez navázání. Pár skrytých menších trhlin skutečně cestou objevujeme. Máme docela štěstí, všechna lanová družstva již vrchol opustila, takže jej máme pro sebe. Viditelnost je nádherná, proto zhotovujeme asi nejhezčí snímky z celého výletu. Hlavně máme možnost si pořádně prohlédnout Weisskugel. Nádherná hora, vypadá také mnohem obtížněji než Wildspitze. Na vrcholu také zjišťujeme, že k němu vede prošlápnutá pěšina, která v mapě není zaznačena a která by nám podstatně zkrátila zítřejší trasu na Taschachhaus. Na vrcholu trávíme téměř hodinu. Fotíme, kocháme se, svačíme, plánujeme. Prostě nálada je výborná.

Při návratu hecuji na úpatí skály ostatní nápadem "Kdo bude první u Brandenburger Hausu?" Vzdálenost je sice jen asi 100 m, ovšem při 30% stoupání a v nadmořské výšce přes 3200 m. Chytá se jen Jirka bude tedy duel. Lukáš s Filipem nám berou zátěž, poběžíme nalehko. Teď. Oba vybíháme. Jirka získává náskok, navíc na úzké skalní cestě jej bude problém předběhnout. Proto ve vhodném místě zkouším zkratku lezením přes balvan a úspěšně se dostávám před něj. Tím však běh končí, dále máme oba sílu pokračovat pouze chůzí, a to ještě s obtížemi. Nakonec i přes Jirkův závěrečný blafák vyhrávám. V chatě je slovenský kuchař a máme podezření, že nám namíchal o něco silnější Jägertee, než bývá zvykem. Po dvou hrncích máme všichni dost. Před spaním ještě procházíme zítřejší cestu. Zkratka, kterou jsme na Fluchtkogelu viděli, nám velmi pomůže.

Den sedmý – do údolí

Přes noc napadlo přes 10 cm sněhu. Vycházíme o půl deváté již známou cestou na Fluchtkogel. Cestou začíná znovu sněžit a fouká i čím dál větší vítr. Na Fluchtkogelu není po včerejší stezce ani památky a viditelnost je jen několik desítek metrů, stejně se rozhodujeme jít cestou, kterou jsme včera viděli. První úsek je nejtěžší, čerstvě zasněžené skály se nám zdolávají velmi těžce. Stále jsme navázaní, ale většinou nám lano cestu pouze komplikuje a zamotává se mezi kameny. Dodává nám však pocit větší jistoty, kdyby někoho z hřebínku shodil větší poryv větru. Začíná mi pískat kapuce. Nejprve si myslím, že to dělá vichřice, později se však shodujeme, že jde o elektrický náboj. Čili nemávat příliš cepíny nad hlavou. Střídavě slézáme a kloužeme po zasněžené skále až do malého sedla. Musíme ještě překonat odtrhovou trhlinu, a ocitáme se na ledovci, na kterém nás čeká dlouhý vysilující pochod.

Po téměř 2 hodinách docházíme k dalšímu sedlu, kde si dáváme krátkou svačinu. Opravdu jen krátkou, protože po chvíli bez rukavic nás již od mrazu a větru bolí prsty. Díváme se ještě do mapy a hledáme orientační body, neboť viditelnost je stále mizivá. Určujeme nejlepší směr pochodu, abychom se vyhnuli trhlinovému labyrintu, a dáváme se na sestup. Nejtěžší úkol má Lukáš, jde první a vybírá cestu mezi trhlinami. Každou chvíli se propadá do sněhu, při 30 cm nového sněhu se dá ovšem jen stěží poznat, kdy jde jen o sníh a kdy o převátou trhlinu. Jsme již unavení, přesto právě teď musíme být maximálně opatrní. Docházíme až ke skále. Podle mapy bychom se měli dát podél ní doprava. Po značce však ani památky. Snad na ni narazíme později. Snažíme se co největší úsek slézt po skále, pod ní je příliš mnoho trhlin. Každou chvíli někdo na zasněžené skále uklouzne nebo sjede o několik metrů níže, ale snažíme se nezastavovat. Postupně docházíme až do údolí. Značka však stále nikde. Vytahujeme opět mapu. Tady by se měla cesta opět zvedat z údolí doleva ke skále. V dále vidíme kámen, který připomíná mužika, ale jisti si nejsme. Dáváme se k němu přes zasněžené kamenné pole pochod. Není to legrace, s kočárkem byste tudy nejspíš neprojeli.

Když docházíme ke stěně, objevujeme značku. Jsme opravdu šťastní. Scházíme po ní do údolí, po chvíli dokonce vidíme Taschachhaus (chachacha! :-)). Sněžení se postupně proměňuje v déšť se sněhem. Cestou spatřujeme kozoroha a kamzíky. Pořizuji geniálně prokomponovanou fotku alpského kozoroha, avšak vzápětí zjišťuji, že při expozičním čase 1 s. Chlubím se nádherným bílým obdélníkem. Kozoroh mezitím utekl. Pořád ještě nevíme, jestli na Taschachhausu přespíme, nebo dojdeme až k autu a budeme pokračovat domů. Když však zjišťujeme, že chatu zrovna přestavují na hotel, je volba jasná. Dáváme si uprostřed staveniště polévku (obsluha je pochopitelně slovenská), necháváme vzkaz o úspěšném dojití pro Brandenburger Haus a pokračujeme dolů.

Už by se mohlo zdát, že nic zajímavého nezažijeme, avšak podařilo se. Jirka s Lukášem jdou napřed a brzy odbočí mimo značenou stezku. Asi zkratka, kterou viděli v mapě, říkám si a upozorňuji na odbočku Filipa. Cestiček bylo mnoho a údolí široké, určitě se zase setkají… Cesta nás však dovádí k ledovcové řece. Není široká, ale proud je ohromný. Vrátit se? Ne, jsme přece chlapi. Asi půl hodiny chodíme po břehu a hledáme vhodné místo pro překonání. Filip nachází ostrůvek, na který je obtížné se dostat, ale ze kterého by se mělo dát přes dva kameny uprostřed proudu přeskočit na druhou stranu. Proud je silný a voda má něco málo přes 0°C, motivace k nespadnutí je veliká.

První skáče Filip. Na kameny uprostřed řeky se dostává lehce, pak však dlouho stojí a rozhoduje se. Odrazový kámen je kluzký a každou chvíli téměř zmizí pod hladinou. Nakonec se odráží a dopadá na rozhraní řeky a břehu. Namáčí si jednu botu. Půjde to. Lukáš jde Filipovi přehazovat batohy. Rozhoupává batoh, hází… a překvapivě nepouští, nýbrž projde s ním skrz řeku až na druhou stranu. Docela sranda, ale nic příjemného. Zbytek batohů už přeházím já, a s Jirkou taky bez větších problémů přeskakujeme řeku. Nyní ještě skupinové foto, a hurá k autu. Posledních 6 km vede po široké lesní cestě. Chůzi však nejednomu z nás znepříjemňuje voda v botách. Na cestě domů se v řízení Lukáš raději střídá s Filipem, mikrospánek by dnes mohl dostat každý z nás.

V autě pak ještě dlouho vzpomínáme na své zážitky. Shodujeme se, že nám počasí vyšlo nádherně - přesně tak, aby šlo o zážitek krásný, avšak silný.

Kvalitnější fotky najdete v sekci Fotoblog, heslo Ötztalské Alpy.